Všední dny

©jiri

Bylo mi čtyřiadvacet a pálily mě dlaně. Vracel jsem se z prohrané války. Prohrál jsem dva roky života. Což ve čtyřiadvaceti není zrovna málo. Vracel jsem se k mámě. K ženě, která vlastně tu prohru svým nemístným zájmem způsobila. Vracel jsem se do baráku na okraji města, jenž jsem neměl rád. Ale nebylo zbytí. Odněkud jsem musel odejít – a předtím jsem se tam musel vrátit.

Už několik dnů jsem pobíhal městem a pořád nevěděl, co hledám. Kamarádi nepočkali. Honza s kočárkem, Franta s jízlivou tchýní u výkladu s nábytkem, děvčata upejpavě klopila zrak, každá už někde něco má a nikdo si nechce zavdat. Knihovna, kina, kavárny. Podíval jsem se taky na univerzitu, na studijním mi trpělivě vysvětlovala paní u přepážky, jak využít nabytých zkoušek a pokračovat v přerušeném studiu. Jenomže cítim, že to už nemůžu udělat. Přerušené studium je něco jiného než přerušená soulož. Nestačí počkat. Nedovedu si představit, jak bych se znovu posadil do posluchárny a poslouchal blábolení, ze kterého by mě pak někdo zkoušel. Děkuji, odcházím.
V práci na mě nikdo nečekal. Prostě přebývám.

Balím ranec a jdu ještě na několik posledních dnů do Davle. Vzpomínat na doby, kdy jsem ještě nic nemusel, ale hodně chtěl. Dneska už nic nechci, ale něco prostě musím. Máma mi to pořád omílá. Co umřel táta, zůstal jsem jí jenom já.
Na výpadovku vycházím v dešti. Jestli mi teda dneska někdo zastaví a sveze mě až do Prahy, budu mít už jenom kliku.
Hned první auto mi nabízí svezení, ovšem pod podmínou, že budu část cesty kočírovat taky. Prvně mám příležitost využít řidičák, jenž mi nanutili v armádě. Hezká, ale úplně obyčejná dívčina, snad kolem třiceti, je povídavá a tak už u Brna znám všechny její životní trable, než přijedeme k Praze, určitě už budu znát i ten veletoč, který z ní udělal emancipovanou a nezávislou ženu lačnící po kariéře. Střídáme se u volantu, cesta dálnicí je nudná, nejraději bych sjel na okresky, loudal se krajinou a žasl nad její krásou. Navrhuji, jsem odmítnut. Měl bych lačnit po kráse své spolucestující, bylo mi naznačeno. Takže jsem z té dálnice přece jenom sjel a předvedl svou lačnost. Měl jsem ovšem spíš žízeň. Má duše žíznila. Strádal jsem nedostatkem něžných doteků a Jarmila mi je alespoň na chvilinku dopřála. Pak si narovnala sukni, usedla k volantu a do Prahy jsme téměř nepromluvili. Kdyby mi ta Davle nevyšla, vtiskla mi do dlaně vizitku.

Jak moc se to tu změnilo. Přes Vltavu natažený nový betonový most. Stěží jsem se po našem starém, Remagenském, dostal na druhou stranu a ke Kiliánu to bylo ještě horší. Romantika příbřežní cesty dostala smrtelnou ránu, pro pražské mastňáky kdosi pořídil novou silnici, na které už nešlo zastavit a kochat se, šlo jenom spěchat na chalupu nebo boudu, nebo k hausbótu na přehradě. Ovšem maringotky u kostela ještě stály, klíč byl na obvyklém místě a po vyvětrání a vyklepání bylo uživatelno. Ještě jednou cesta do vsi, zastavil jsem se hned v první hospodě, jedno na spláchnutí prachu cest, druhé na chuť a třetí pro dobrý spánek. Pak ještě kus chleba, něco utopenců k snídani a šel jsem do hajan.
Nepřišlo nic. Žádná nostalgie, žádné vzpomínky. Snad nějaká lištička Bystrouštička pobíhala v noci kolem mého vigvamu. A pak už jenom rozčarování. Nemohl jsem tady zůstat. I ty utopence jsem nechal kočkám a toulavým psům, spěšně jsem spakoval bágl a vrátil se na nádraží. Do vzpomínek se nemá vcházet, vzpomínky mají zůstat uzamčené v albech. Proto jsem z Bráníka jenom projel na hlavní nádraží a prvním vlakem z Prahy odjel. Vizitku emancipované ženy jsem zasel někde u trati.

Procitnul jsem v České Třebové. Ještě pár minut a vystoupím v Zábřeže, sednu na lokálku a pak z nádraží půjdu přes celou ves až k bábince. Ta snad bude znát odpověď na to, co mě trápí. A snad bude znát i otázku.
Jako malý kluk jsem se moc těšil na prázdniny u bábinky. Už jenom cesta vlakem byla pro mě požitek. Vždycky mi vadilo, že stojím na místě, že se nehnu, že jenom musím čekat. A pak najednou vláček, přesedání do rychlíku, pak zase lokálka a noční cesta podél lesa, dlouhý pochod, na jehož konci byly studené peřiny v nevytopené světnici a sladké sny až do rána. Nejhezčí to bylo na konci června, když začínali prázdniny a cestou z nádraží nás provázeli broučci se svítilnami, jaké si vymyslel pan Karafiát. Psy si nás podávali od plotu k plotu, světla svítila jenom tolik, abychom nesešli z cesty, pak přišla křižovatka s hradskou na Postřelmov, Žerotínský zámek na návrší a rybníček přes cestu, cesta na Šumperk, sokolovna, konzum, kostel, ve kterém mě křtili, hasičárna, škola a pak už jenom Nová dědina a v ní babiččin domek. Cesta, která mi vždycky připadala nekonečně dlouhá, skončila mnohem dřív, než jsem čekal. Snad se zkrátila, snad ty domky u cesty časem sešli a kostel byl také menší, než jsem si ho pamatoval, škola už se mi nezdála tak obrovitá jako dřív. Nebo jsem prostě vyrostl.
Ráno bylo jako dřív. Seběhl jsem do konzumu pro rohlíky a mlíko, bábinčina stáj už dávno zela prázdnotou, neměla už sílu pečovat o krávu, jenom v koutě ještě našla azyl stará koza, ale jak mi řekl strejda, její dny už byly taky sečteny. Pak ještě věnečky, moje nejoblíbenější cukroví a kolem nových domů a přes zahradu zpátky.
U snídaně zkoušíme s bábinkou vzpomínat, ale moc nám to nejde. Když dojím, vezme bábinka nejnovější číslo Naší rodiny a začne luštit křížovku, prý aby si pocvičila rozum. Beru plavky a jdu se podívat do Vlčího dolu, snad tam někoho potkám. V druhé ruce košík a v něm můj malý nožík, speciálně na houby. Dostal jsem ho od táty ještě jako kluk a doteď jsem ho neztratil.
Danuše s Péťou jako by tam na mě čekaly. Slunili se pod Horama, do vody se jim nechtělo, ještě bylo brzo ráno a voda hodně studená. Protože je z potoka, bude studená pořád, to jenom slunce bude pálit víc a tak to v bazénu chvilku vydržíme.
Poslouchám kdákání těch dvou, nudí mě, ale ještě se mi nechce prodírat chrastím a hledat hřibky. Stejně dneska nic nenajdu, houbaři už šli z lesa s plnými koši, mně tam nechali snad nějaké koloděje.
Vzpomněl jsem si na prázdniny před dvanácti lety. To jsem se prvně ve Vlčím dole topil, protože jsem neuměl plavat. Strejda stavěl dům, pomáhal jsem mu, nosil cihly, jezdil s kolečkem, obsluhoval výtah a pak s mistry ládoval rajskou s knedlíkem, protože oni už maso nechtěli. Navečer, uřícený, ale spokojený, že dovedu pomáhat jako velký muž, seděl jsem na schodech a přemítal, co teď. Lákalo mě to na půdu, otevřít u bábinky starou truhlu plnou knížek, probírat se tím pokladem a číst si, nebo se dívat na obrázky, nebo luštit negativy na skleněných deskách se záběry Švýcar a Němec, které pořídil na svých cestách prastrýček Karel, kterého jsem znal jenom z fotek, protože dávno umřel, utýrali ho komunisti, když v roce 1950 zavřeli kláštery. Vše, co po něm zbylo, bylo v té truhle. A tu truhlu jsem chtěl mít, chtěl jsem všechno, co v ní bylo, přemístit k sobě domů. Třeba posbírat jenom sešitky Ottovy světové knihovny, všechno první vydání, dát je svázat a pak si tím vyzdobit knihovnu.
„Co tady sedíš jak svatý za vsí?“ vyrušila mě Danuše. Jenom co mě moje tajná láska oslovila, rozklepal jsem se jak sulc.
„Přemítáš o broučcích?“ zasmála se a v jejím smíchu bylo cosi živočišně zakázaného.
„Ne, jenom odpočívám po práci,“ nemělo smysl vykládat jí o svých snech. Na jednu stranu to byla moje tajná láska, ovšem nemohl jsem přehlédnout, že kromě vyvinutého poprsí, jenž k sobě přitahovalo moje ruky jako magnet, měla poněkud prázdnou hlavinku. Hezký úsměv, ale nic za ním. Ve třinácti mi to ale tak nevadilo, šlo mi především o ty doteky, které jsem si po nocích představoval a které mě přiváděli až k hříchu, z něhož jsem se styděl vyzpovídat a jehož důsledky jsem se naučil umně zahladit pomocí ručníku, který vždycky ležel podle mé postele.
„Nechtěl bys mě políbit?“ zeptala se najednou a ve mně to břinklo. Sčervenal jsem jak rajče.
„Chtěl, já to věděla!“ stála najednou přede mnou a tahala mě ze schodů. Tváří v tvář jsem najednou nevěděl, co dělat. Ani stovka snů mi nepomohla. Jenom jsem cítil, že její doteky nezůstávají bez odezvy. Jenomže kam dát ty své zatraceně dlouhé a nešikovné ruce? Jak ji vzít do náruče? A jak se vlastně líbá? Vždyť jsem o tom vůbec nic nevěděl, na první líbáni ve školce jsem už dávno zapomněl.
„Akorát nevíš jak!“ Danuše to zazdila, protože řekla pravdu.
„Tak pojď, já tě to naučím!“ vzala mou hlavu do dlaní, přiblížila své rty k mým… A rozesmála se.
„Počkej, to nemůžeš jak ve školce. Já nejsem tvoje máma! Nebuď jak zcepenělý, zkus se trochu uvolnit, nadechni se, netiskni rty tak k sobě, ale zkus to jako já!“ Cítil jsem, jako by mé rty ozobával ptáček. Docela malinký, s měkkým zobáčkem. Zkusil jsem to napodobit a za chvilku už jsme se líbali jak staří harcovníci. Danuše se ke mě tiskla, já ustupoval, nechtěl jsem, aby ucítila, jak mě ta hra na líbání vzrušuje. Pak se za mnou vynořila zeď a já už nemohl ustupovat. Její dech se zrychlil, pak přišla na to, co způsobila, ale nesmála se, jen trošičku zatajila dech. Vzala mou ruku, kterou jsem nedovedl nijak použít a přiložila si ji ke svému boku. Zdálo se mi že hoří. Pak ji ještě několikrát posunula výš, ale pořád jsem nechápal, co tím chce docílit. Až když mou ruku trochu netrpělivě strčila pod svoje tričko, došlo mi, k čemu vlastně ty pracky mám. Najednou jsem věděl jak a kde se dotýkat, kde přitlačit a kde jenom něžně hladit vláčnou kůži mé tajné lásky. A najednou mi do dlaně vklouzlo mé první opravdické, horké, voňavé, dívčí ňadro. Strnul jsem hrůzou a slastí. Lekl jsem se, že teď se mi Danuše vysmekne a jednu mi ubalí.
„Ne tak silně, to bolí,“ šeptala přerývaně. „A mám ještě jedno, kdybys nevěděl,“ nabídla mi druhou lahůdku, stáhla tričko a mě málem vypadly oči.
A najednou bylo po všem. Jak se mě dotýkala, najednou ze mě vylítla všechna touha, pocákal jsem jí nohy, zatočila se mi hlava a… ztratil jsem zájem. Pro tuhle chvíli jsem žil? Danuše se usmívala, natahovala si tričko, já tam stál s kalhotami na kolenou a debilním úsměvem a nevěděl, co dál.
„Tak si ty kaťata natáhni, ať tě někdo nevidí!“ probudila mě.
„Jakube, večeře!“ křikla teta někde ze zahrady. Danuše se otočila na patě, zamávala mi a odplula. Do mých snů určitě a snad domů.
Posadil jsem se ke strejdovi, který na grilu obracel ryby. Voněly, dostal jsem hlad.
„Nějaký si červený!“ dobírala si mě teta. „Nemáš horečku? Celý den na tom slunci, snad si, proboha, nedostal úpal!“
Co jestli nás viděla? přelétlo mi hlavou a zamrazilo mě. To by tak scházelo!
„Nepůjdeš se s náma vykoupat?“ zeptal se strejda. „Nakopnu Hillmana a projedem se do Vlčího dolu. A Na horách snad ještě budou nějaký třešně.“
„Ale jo.“
Tak jsem s nima jel, zkoumal jejich obličeje a reakce a čekal, že se prozradí, že nás viděli a že vědí. A ve Vlčím dole jsem málem utonul, protože jsem podlezl zábradlí a najednou jsem pod nohama neměl žádné dno a plavat jsem neuměl. Polykal jsem andělíčky, kašlal, kopal kolem sebe a ze všech sil bojoval s vodou, která mě táhla dolů, abych se podíval na dno. Nějak se mi povedlo dosáhnout na břeh, vylezl jsem ven, třásl se hrůzou a do vody nevlezl už ani po kolena. Zrovna dneska, dneska, když jsem okusil něco z tajů lásky, jsem málem přišel o život.
S Danušou jsme se až do konce prázdnin tehdy vyhýbali. Nejspíš jsme se styděli. Jezdil jsem na koupaliště do Šumperka a ze všech sil se učil plavat. Byly to moje nejužitečněji strávené prázdniny. Na stavbě jsem zesílil, naučil se plavat a opékat rybu a měl jsem svou první holku. Přečetl jsem fůru knížek a už mi až tak moc nezáleželo na tom, abych všechny poklady z truhly přemístil k sobě domů.

Danuše se mi už tak nelíbila. Byla macatá, pořád se usmívala a docela se tulila, ale už byla vdaná, chlapa měla někde na montážích, vydělával na nový dům, trávila čas s kamarádkama a plkala nesmysly. Moje naděje, že věkem zmoudří, byly plané. Jednou to šlo vydržet, ale zítra už na koupák nepůjdu, řekl jsem si, vzal košík a přece jenom na ty houby šel.

Musím přece něco udělat. Zvednout se a mít před sebou cíl. Tohle plácání v louži vzpomínek mě nemůže udržet nad vodou. Nemůžu jít z jedné brigády do druhé, z vykopávek na montáž a z montáže do zahradnictví. Měl bych třeba přece jenom skončit tu školu. Nikdy nebudu filosofem, nikdy nebudu sedět v kanclu na katedře a tvářit se, že zkoumám nesmrtelnost brouka a objevuji smysl života. Ale bez toho papíru se budu těžko někde ucházet o pořádnou práci. Do knihkupectví už se mi vracet nechtělo. Stejně nikdo nečetl, lidi knihy pouze kupují, aby vzbudili zdání. A nejlepší jsou ty knížky, co jdou na odbyt, něco, co patří k dobrému vychování. Pořád jsme si dělali legraci a čekali na někoho, kdo přijde a řekne, že chce metr knih, nejlíp vázaných v kůži, protože mu budou ladit s nábytkem. Nebo třeba něco ke kanapi, laděno do zelena, aby to vyplnilo tu díru mezi obrazem a pohovkou. Lidi spíš štítivě brali do rukou klasiky, podívali se na zadní stranu obalu a odfrkli, že tím hodnotnější mysleli přece cenově náročnější titul. Tak jsem prodával Zenona Kosidowskeho, obrázkovou knížku o Tatrách nebo kalendáře pro turisty z dédéehr. Po práci jsme šli ten prach z ležáků spláchnout ležákem, posedět v Dividílku nebo někam na koncert. Ale tohle přece není život, to je pouze nějaká hodně zvrzaná příprava, říkal jsem si a hledal skulinu, kterou bych unikl.
Kdybych tak tu vizitku, co mi dala Jarmila, neroztrhal! Vracela se přece domů, do Prahy, měl bych bydlení a možná něco k jídlu a taky pravidelný přísun něžností. Možná bych se tam mohl vypravit a najít ji. Něco si vymyslet, že jsem vizitku ztratil, nebo mi ji někdo ukradl – což je pěkná blbost, ale právě největší hloupost má největší úspěch. Kdyby – chyby.

Na opušťáku jsem se potkal s Haničkou, mou nejmilejší tajnou platonickou láskou z Dividílka. Byla pořád stejně hezká, křehká jako porcelánová panenka, s bledými tvářičkami a hlubocemodrýma očima. Seděli jsme v kavárně, míchali nechutný kafe, povídali si o tom, co nás potkalo za ten rok. Měl jsem stokrát radši chuť políbit jí, vzít za ruku a jenom tak být zticha, Hanička ovšem potřebovala mluvit. Skončila školu, provdala se, dělala něco do kultury, nebyla šťastna. To bylo znát z těch jejich řečí. Tak jsem jenom pro legraci popisoval můj život v kasárnách, v zeleném pekle, kde hloupost kvetla jako v ráji, chtěl jsem ji rozesmát.
„Měla jsem tě poslechnout a začít si s tebou,“ řekla najednou.
„To měla,“ souhlasil jsem s ní. „Ovšem neudělalas to.“
„Jsem káča pitomá.“
„Nejsi. Jenom nevidíš tam, co já.“
„Kdyby to šlo vzít zpátky.“
„Nejde to. Je to tak hrozný?“
„Podívej,“ vyhrnula rukáv a ukázala mi podlitinu. „A takových mám celou sbírku!“
„Tak od něj uteč, než ti ublíží!“
„Už mi stejně ublížil. A snad se časem změní.“
„Ty věříš těm povídačkám o lásce, která hory přenáší? Ale jak klasik praví, s blbostí ani nehne. Uteč!“
„A kam?“
„Nabídl bych ti, abys šla se mnou, jenomže já musím ještě rok chodit v kopřivách.“
„V kopřivách?“
„To se tak říká. Kdysi naše slavná lihově-demagogická armáda neměla na pořádný mundúry a tak se dělaly pokusy vyrobit sukno z kopřiv.“
„To je teda blbost!“
„Že jo? A takových bych ti mohl navykládat. Třeba, že vojna udělá z kluka chlapa. Naučí se pít, kouřit, vyhýbat se práci a oprcat každou díru.“
„Fuj, nebuď nevkusnej!“ zastavila mě.
„Já se tak ale cítím. Celé dny nedělám nic jiného, než že hledám, kam bych se ztratil, aby na mě nevybyla žádná práce.“
Ještě chvíli jsme tlachali, nic jiného dělat nešlo. Mě se domů nechtělo, Haničce taky ne, nic nás tam netáhlo. Venku na nábřeží jsem ji přece jenom políbil. Bylo mi jí líto a měl jsem na sebe vztek. Kdybych byl tenkrát přitvrdil, mohla být dneska moje.
„Tak se s tím hňupem rozveď, já si tě rád vezmu a udělám tě šťastnou.“
„Ty? Ty spíš březí, když bych pak byla Březinová!“ zasmála se svému vtipu.
„To by taky nebylo špatný. Děti mám rád.“
„Jo, nejlepší jsou nakládané s cibulkou,“ smála se dál. A pak zvážněla. „To nejde. My se brali v kostele. Nemůžu se rozvést. Slíbila jsem v dobrém i ve zlém…“
„Jo a když tě ten vůl utluče, tak ti vystrojíme překrásný pohřeb a pan farář přednese dojímavou řeč nad tvým hrobem,“ mávl jsem rukou. Co jsem přestal chodit do kostela, netáhlo mě to ani k přesvědčování lidí, aby přemýšleli, čemu to vlastně věří a co za tím vězí.
„Tak jo,“ vzdechla. „Půjdu. Ráda jsem tě viděla, Jakube. A zase se s tebou ráda sejdu, když se objevíš.“ Přátelský polibek na rozloučenou.

Neměl jsem stání ani u bábinky. Ani tohle místo nebylo určeno pro mne. Nezbývalo mi nic jiného, než zase sbalit bágl a vrátit se k mámě. Najít si na pár měsíců nějakou brigádu, možná konečně sednout a přinutit se něco napsat, třeba vzpomínky na vojnu. Ale copak můžu někomu vykládat, že jsem ve své pracovní době na velitelově stroji přeťukal třikrát Černé barony a pak je směnil za magneťák, opušťák, slovenské vydání Švejka a dvakrát za zeď, když se mi nechtělo odejít od rozdělané dívčiny z místních zdrojů a pak za zeď, když ta dívčina dostala nápad, že mě užene? Někoho by to možná zajímalo, nejspíš bych se ale nedobrovolně seznámil s kontráši, protože Baroni byly přestupek nejvyššího kalibru a ještě bych dostal prokurátora. A psát o partě, kterou jsem nedobrovolně opustil před více než dvěma lety nemělo smysl. Ještě by to někdo sebral vážně a měl bych malér s kamarády.
Hnusná špína na bratislavském nádraží mě vrátila do reality. Vůbec, tohle zaprášené město, jehož původní obyvatele asimilovali nájezdy z východu, vyvolávalo ve mě ze všeho nejvíc odpor. Navíc, máma bydlela v Petržalce, protože po tátově smrti vyměnila svůj veliký byt za poloviční, ovšem výměnou nezískala nic, protože jí bylo líto té mladé rodiny, která se tísnila v dvoupokojovém malolitrážním bytě na kraji sídliště. Málem mě kleplo, když mi říkala, co udělala. Kdyby aspoň pár korun… Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Moje věčně prázdná kapsa z tohoto zdroje nebude nikdy naplněna. Ať se pomějí ti mladí, patrně se prvně i naposled setkali s dobrým člověkem, ale to jim dojde až po letech.
Probíral jsem se inzeráty. Kolik lidí hledalo práci, kolik firem práci nabízelo. Nebo spíš zaměstnání. V tomhle státě nešlo o to pracovat, ale být zaměstnán. Napsal jsem několik žádostí o přijetí, něco poslal poštou, něco doručil osobně, aby mi utekl čas. Kulturní středisko, ve kterém dělala Hanička, hledalo taky nějakého referenta, ale na místě mi paní personální vysvětlila, že potřebují někoho, kdo bude malovat velkoplošné plakáty a to prosím nemohu sloužit. Ani Hanička u sebe nebyla.
Z několika míst přišla zamítavá odpověď, někam jsem se šel přeptat, ale se stejným výsledkem. Bratislava mi nebyla určena. Pak jsem potkal bývalého šéfa, prý se můžu vrátit ke knihám. Ale tam se mi nechtělo. Neměl jsem zájem stát zase osm hodin přivázaný u pultu a nabízet potištěný papír s vědomím, že opravdu dobrá literatura se u nás neprodává, že ta se směňuje nebo pašuje z nepřátelské ciziny. Seděli jsem u piva, šéf byl taky kamarád, co jsem byl pryč, založil si rodinu a tak z práce utíkal domů a do práce chodil pozdě.

Tak jsem přece jenom kývnul a vrátil se mezi regály.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.