Byla to zvláštní rodina. Dnes by se nad tím nikdo nepozastavil, ale tehdy…
„Tak toto jsou mé děti,“ chlubil se mlynář, „Marie, Anička a Bětka. A toto je moje nejmilejší, Fanynka.“
„A toto jsou moje děti: Ludmila a Zdenka,“ přidala mlynářka.
„A toto je náš nejmladší, Honzík,“ postrčil mlynář dopředu dítě společné lásky.
Oženil se podruhé, protože ovdověl. A děti potřebují matku. Nabízely se mu vyhlášené krasavice, i z Bystřice, dokonce i z Přerova, ale mlynář Jan se nakonec rozhodl pro vdovu Annu, která mu do manželství přinesla nejen dvě děvčata, ale především mateřský cit. Jeho děti jej moc potřebovaly. Velmi dobře poznaly pevnou otcovu ruku, ale chybělo jim pohlazení. A tak to udělal hlavně pro ně, aby nezvlčily.
Všechny ty řeči o majetku a závist, která patřila ke každé pomluvě, pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven. Měli se rádi a za rok už bylo z mlýnské zahrady slyšet smích děvčat a k tomu kňourání nejmenšího uzlíčka, Honzíčka.
„Mň, hň, gňruááá!“ zavřeštěl Jura těsně za zády odcházející Fanynky. Ta se ani nepohnula a kráčela dál, domů.
„Neříkal jsem to? Hluchá jako poleno!“
„Můžeš na ni štěkat anebo zpívat čínsky, bude to všechno jedno,“ přidala se Maňa, „s takovou se ani hrát nedá.“
„Ale zase to má výhodu! Neprozradí žádné tajemství!“ trumfl všechny Ada. Děcka se rozesmála, ale s Fanynkou to ani nehnulo. Skutečně jste na ni mohli ryčet jako jelen, byla hluchá jako pařez.
„Chudák otec,“ vzdychla si Zdenka, „prý ji má nejraději ze všech dětí.“
„A ostatní jí závidí, protože mlynář to prý narafičil tak, že kdyby zemřel, stane se Fanynka dědičkou mlýna a ostatní budou muset jít pryč!“ blýskl se Jura. Nejspíš někde slyšel dospělé, jak si povídají, a teď se tváří moudře.
„Já nevím, co bych dělala, kdyby mě otec takto vydědil!“
„Možná si myslí, že všechna ostatní děvčata se o sebe dokážou postarat, ale kdo by si vzal hluchoněmou, a ještě k tomu i nepěknou dívku?“ přemýšlela nahlas Maňa.
„Hm, vlastně je to úplně jedno, i tak to není naše věc,“ uzavřel planou debatu Ada, „pojďme radši Na Vrbovec, dnes zkoušejí divadlo!“
Děcka vyskočila, jako když střelí do vrabců. Než došli k hospodě, na Fanynku a její osud dávno zapomněli. Měli svých povinností a starostí dost, než aby se zabývali ještě i cizími.

„Tati, ty si nedovedeš představit, jak ji… jak ji…“ nemohla Bětka rychle najít výraz, který by otci přiblížil starosti, které mají se spolužáky a ostatními dětmi z vesnice.
„Urážejí,“ pomohla Marie.
„Ponižují,“ přidala se Anička.
„Oni si myslí, že Fanynka je nějaké divoké zvířátko, a nepřestávají si z ní utahovat. Straší ji, posmívají se jí,“ vzlykla Bětka.
„Oni vůbec nevědí, jak je hodná.“
„A myslí si, že ji vůbec nemáme rádi,“ přidala se Zdenka.
„Já mám Fanynku lád!“ zapojil se do debaty Honzíček – uzlíček.
„My taky. My všichni máme Fanynku rádi, protože je to naše dcera a sestra,“ pohladil otec Honzíčka po hlavě. Tady je každá rada drahá. Věděl, že děti dokážou být velmi kruté, věděl, že se proti tomu nedá bránit. Stačilo, aby si vzpomněl, jak oni, když byli chlapci, podobně trápili chudáka Artura, uslintaného a trochu zpomaleného hocha, kterému dali rodiče takové divné jméno. A tehdy nepomohly ani výprasky, ani zákazy kamarádit se, nepomohlo nic. Dnes nejsou děti o nic lepší, ale ani horší, než byli před pár lety oni sami. Ale na druhé straně ho hřálo, že všechny jeho děti mají chuděrku Fanku rády, že ji brání a nestydí se za její postižení. Jenže něco je potřeba vymyslet.
„Až budou zase dorážet, řekněte jim, že Fanynka pojede do Pekingu!“ vymyslel si. Děti se na něj vyjeveně podívaly.
„Co je to Peking?“ zeptala se Lidunka.
„To je takové město na opačném konci světa. Žijí tam Číňanci, co mají šikmé oči,“ poučila je Marie.
„Jak ten cirkusák, co tu byl vloni s Berouskem!“ blýskla se Anička. Už neplakala, ale slzami si stačila rozmazat prach, který nachytala, když byla s otcem ve mlýně. Vypadala jako šašek z toho cirkusu, o kterém mluvila, a všechny pohled na ni rozesmál.
„A co v tom Pekingu bude dělat?“ vyzvídala Bětka.
„Ale to je jen jako, ty! Ať přemýšlejí, a kdo ví, kde je Peking, může třeba i závidět. Nikdo zdravý se tam ani neodváží jet a naše Fanka, ze které si všichni dělají dobrý den, ta pojede! Ale ve skutečnosti bude tady, s námi, navždy, že, otče?“ ubezpečovala se Anička, jestli uvažuje správě.
„Přesně tak. A teď se běžte umýt, máma už na vás čeká s večeří.“

Za Fanynkou se zabouchly dveře auta. Usadila se do sedadla, bylo to něco, co si ani nedovedla představit, vždyť auto viděla dosud jen zvenčí a vážně se ho bála. Máma, tedy otcova žena, jí mávala. Fanka chytila otce za ruku, aby si dodala odvahy. Když seděl pokojně vedle ní, i ona se uklidnila. A už vůbec se nebála, i když krajina za oknem, kterou letmo sledovala, ubíhala rychleji než na kolotoči.
Mlynář Jan držel dceru za ruku. Nakonec se rozhodl pro Lipník. Rozhodlo, že ředitele školy znal, přestože jej poznal, až když se představili – Jan Kozlovský a Josef Rozsypal. ‚Co jste zase vyvedli?’ zeptal se ředitel reálného gymnázia, do nějž oba chodili, „Rozsypale, Rozsypale, nedovedu si představit, co vás s takovým jménem čeká!“
Josef se stal ředitelem Zemského ústavu pro hluchoněmé. A když tak nad tím Jan přemýšlel, Josef už ve škole projevoval velkou trpělivost s pomalejšími kolegy, byl náchylný zachraňovat každého zraněného ptáčka a bránil všechno slabé. Mohl skončit jinak než jako ředitel speciálního ústavu? A mohla se Fanynka dostat do lepších rukou než právě Josefových?

Jízda půjčeným autem rychle skončila, vždyť to bylo jen nějakých dvacet kilometrů. Když se rozhodnou za Fanynkou zajet, bude to velký rodinný výlet, ale dá se to zvládnout. Před ohromnou budovou ústavu je čekala sestřička s rozevlátým, kolem tváře bíle obroubeným závojem. Účastně se usmívala, podávala Fanynce ruku, něco jí říkala a Fanka šla, spokojeně, ani si nevzpomněla na otce.
„Neboj se, bude jí tu dobře. A naučí se dost, aby se ve světě neztratila,“ utěšoval ho Josef, „věřil bys, že z každé stovky jsou jedno až dvě děti sluchově postižené?“
„Víš, že bych byl raději, kdyby moje Fanynka patřila k těm devadesáti osmi. Ale věřím ti,“ podal příteli ruku. S Fanynkou se rozloučit nešel, aby jí nebylo smutno. Poradil mu to Josef.
„Vždyť za ní budete chodit! A zanedlouho si budete moct i celkem pěkně povídat, učíme podle Frosta a Koťátka,“ podal mu do ruky sešit, v němž bylo mnoho obrázků rukou a u nich vysvětlení, co který znak znamená. „Tohle byste si měli prostudovat.“

Kdyby to nebylo tak smutné, snad by se Křtomiláci i smáli. Vždy když jejich dobrovolní hasiči vyběhli někoho zachraňovat, vždy když běželi k ohni, bylo jasné, že buď nedoběhnou vůbec, nebo svou činností způsobí ještě větší škodu. Tak to aspoň o nich zlé jazyky tvrdily. Ale byla to jenom obyčejná závist těch, kteří nesplnili výkonnostní zkoušky, neměli pajšl ani svaly na náročnou a nebezpečnou práci.
Zvon ve zvoničce vyzváněl, celá vesnice už byla vzhůru, po ulicích se motaly mátohy v bílém, z nichž se vyklubali tu starosta, tu stará babka, soused Bosňák hulákal na hasiče, aby se nebáli jít blíž, další překáželi u čerpadla, které natahovalo vodu z Bystřičky. Dva hasiči stáli pevně zapření a mířili proudem vody do největšího ohně, další se nechal polít a ihned vběhl do mlýna, aby se vzápětí vynořil s kouřícím chráničem na zátylku a s živým děckem v náručí. Mlynář stál zdrcený blízko u ohně, jeho žena usedavě plakala a sháněla k sobě přibývající děti. Byly tu. Všechny. Marie, Anička, Bětka, Zdenka, Lidunka i Honzíček. Jen holé životy, víc nezachránili.
„Mami, ona tam shořela!“ podívala se s hrůzou v očích na mámu Marie. A slyšelo to i několik sousedů, kteří ubožáky pomáhali zachraňovat. Další větu o tom, že teď se nebudou mít z čeho učit posunkovou řeč, už nikdo neslyšel. Stačilo, že tam shořela!

„Kde máte Fanynku?“ vyřítil se na Aničku Ada.
„Odjela do Pekingu!“ vypálila, co jim poradil otec.
„No to určitě! Podle mě jste ji nechali upéct!“ přisadil si Jirka.
„Osle!“
„Vy jste jí záviděli, že bude dědit a vy nedostanete nic!“ rýpal dál Ada.
„Co vy o tom víte!“ mávla rukou Zdenka.
„Nemá to cenu, děcka, oni jsou úplně hloupí a zlí,“ přidala se Marie, „pojďme domů!“
Vydali se k pastoušce, k nejchudobnější chalupě ze všech ve vsi, která tu byla postavena právě pro takové nešťastné případy, jako byl jejich vyhořelý mlýn. Jeden den žili v klidu a dostatku, druhého dne neměli nic. I do hrnce měli jen to, co jim podstrčili sousedé.

Rodina Kozlovských přežívala, jak se dalo. Užívali si řeči o solidaritě plnými doušky. Byli lidé, kteří dávali, co mohli, a skutečně cítili s nešťastnou rodinou, jež přišla o všechno. Ale ti, co měli víc podestláno a s tím i víc starostí o majetek, měli i dál do komory pro kus slaniny a zemáky jim rostly jaksi hlouběji. K tomu falešné úsměvy a stížnosti na neúrodu. Mlynářka po pár týdnech věděla, kde zaklepat a které dveře raději obejít.
Všechno se zhoršilo, když se ve vsi objevili dva muži v dlouhých kožených kabátech a se šviháckými klobouky.
„Vyšetřují ten mord!“
„Jaký mord?“
„Vy jste neslyšeli, jak ta malá křičela, že ji tam nechali uhořet?“
Slova, která se jako povodeň šířila vesnicí, se nedala ničím zastavit. A jako sněhová koule se řítila krajem, až z nich byla lavina.
„Vrazi!“ vykřikl Ada, když s kamarády potkal Marii, Zdenku a Honzíčka. „Měli by vás všechny pověsit, abyste se houpali na tom starém ořechu nad dědinou!“ šklebil se. Nevšiml si, že Marie zvedla ze silnice kámen, namířila a trefila Adu rovnou do čela. Okamžitě ho zalila krev, Ada ječel, jako by ho stahovali z kůže. S rukama přitisknutýma ke tváři, přes něž prosakovala červená, utíkal domů.

Mlynářovu rodinu už nikdo nelitoval. Vždyť i ty děti jsou jako z divokých vajec! Mlynářka se najednou nedoklepala ani na dveře, které se dosud před ní otevíraly.
„Z toho si, sousedko, nic nedělejte!“ utěšoval ji soused Bosňák, „to když jsme v sedmnáctém doputovali z Albánie…“ načal své oblíbené téma. Mlynářka se usadila pohodlněji, usrkávala ze štamprličky lahodnou slivovici a zapomněla na svět.
„…si přesto nemyslím, že jste někoho zamordovali,“ zpozorněla, když se řeč začala týkat její rodiny.
„Zamordovali?“
„Nedívejte se na mě, jako byste to nevěděla!“
„Ale já vám, sousede, nerozumím!“
„Celá dědina si štěbetá, že v tom mlýně zůstala vaše Fanka. A s vámi to ani nehnulo. Jste všichni tak klidní, jako byste se domluvili!“
„Ale to snad ne!“
„Nebojte se, sousedko, já vím své!“
„Víte?“
„Vidím z okna přímo do vaší zahrady. To bylo jako dívat se do ráje, jak se ty vaše děti mají rády. Člověk by ani nevěřil. A mně můžete věřit.“
„Ale…“
„Jen nevím, proč a kam jste ji odvezli.“
„Fanynka… potřebuje se o sebe postarat. My tu stále nebudeme. A děvčatům nemůže zůstat na krku celý život. Jan má kamaráda ještě ze školy, z gymnázia. V Lipníku, v tom ústavu…“
„Aháá!“ svitlo Bosňákovi, „už nic, sousedko, neříkejte. Víte, já vás obdivuji. Oba jste si prožili své a tak… tolik dětí… a ještě k tomu i Fanynka…“ Bosňák najednou ztratil nit, zakoktal se, a tak radši do sebe převrátil pohárek s pálenkou a rychle znovu nalil.
„Já to zařídím!“ udeřil se najednou do prsou.

Bylo brzy ráno, na trávě se ještě držela rosa. Vyšli ze Křtomile, na kopci se ohlédli na vesnici v ranním oparu a vydali se přes Radkovy, Radkovu Lhotu. U Dolnonětčického potoka si oddychli a snědli chleba s marmeládou, který jim nachystala máma. Marie vytáhla nový sešit s posunkovými znaky a přezkoušela mladší sestry, jestli se je dobře naučily. Zabavili se, slunce už stálo dost vysoko. Potom do Bezuchova, přes Kladníky a okolo Hlinska a Podhůry a už byli v Lipníku nad Bečvou.
Utrmácení, Honzík už dlouho spal na otcových zádech.
Před ohromnou budovou ústavu se posadili na lavičku do stínu stromů a počkali, dokud otec nezajde za ředitelem. Za chvíli se vrátil s Fanynkou. Výskání a radosti nebylo konce a Fanynku překvapilo, když svým sourozencům ukázala gesto a oni na ně reagovali. Až se kolem nich zdvihl průvan, tolik si toho měli co povědět.
Otec s přítelem Josefem seděli ve stínu, a když mlynáři klesla brada, nechal jej ředitel ústavu odpočívat. Jen škoda, že takových pěkných příkladů sourozenecké lásky neměl v ústavu po ruce víc.

„Pane Kozlovský, jistě čekáte na náš výsledek,“ otevřel vysoký, vousatý inspektor pojišťovny Slávie, u které byl mlýn pojištěný, silný fascikl, „především vám chci poděkovat za vaši vstřícnost. Víte, to je první známka, zda budeme vyšetřovat neštěstí nebo podvod.“
„Měl jste vzorně vedené účetnictví,“ přidal se druhý břichatý inspektor, „a naštěstí bylo mimo dům.“
„Je nám velice líto, že vás postihlo takové neštěstí,“ pokračoval první inspektor, „ale možná vás potěší výsledek našeho pátrání. Požár nebyl založen úmyslně. Dokonce si dovolím tvrdit, že to byla shoda nešťastných náhod. Bohudíky nestála nehoda nikoho život. I to s vaší dcerou se vysvětlilo. Řeknu vám, divím se, že jste měl tolik síly snášet ty pomluvy.
Tak tedy. Protože nebylo zjištěno cizí zavinění ani úmysl a vyhodnotili jsme, že k požáru došlo nešťastnou náhodou, doporučíme vedení pojišťovny, aby vám vyplatilo pojistné v plném rozsahu. Pravda, ještě to chvíli potrvá, ale v podstatě už můžete přemýšlet, jak s penězi naložíte.“
„To vím zcela jistě. Chci mlýn obnovit, zavést v něm elektřinu, pracovat moderně, úsporně a tak, aby byli lidé spokojení!“ vypjal hruď Jan Kozlovský. Pravda vyšla najevo. Není žádný palič ani podvodník!

V pastoušce se po dlouhé době ozýval smích. Čestný host, soused Bosňák, seděl v čele stolu a usmíval se na celou velkou rodinu Kozlovských. Moje děti, tvoje děti a naše děti.
„A řeknu vám, nejlíp se má Fanynka v tom Pekingu!“ zasmál se a s ním všichni kolem stolu.

Vyšlo v roku 2015 v knihe Křtomilské povídky